Když jsem před pěti lety začínala psát tenhle blog, stála jsem zrovna na křižovatce mezi střední a vysokou, Frýdlantem a Prahou, dětstvím a... prahem dospělosti? Noo, o tom by se dalo polemizovat... Stalo se z něj útočiště mých myšlenek, prostor bez jakýchkoliv pravidel, kamarád, kterej unesl všechny radosti, bolestí, hříchy a obavy, lásky, úlety i pády. A skoro čtyři roky tu roli plnil znamenitě. Ten poslední byl pro mě velká zkouška sil, trpělivosti, odvahy, sebeúcty a já nevím čeho všeho ještě. Nikdy předtím jsem o sobě tak šíleně nepochybovala, nikdy předtím jsem nebyla tolik vyděšená, zklamaná, zraněná. A zároveň mi nikdy předtím nedocházelo, jak velký štěstí mám kolem sebe a taky v sobě mám.
Samozřejmě pořád mám ty svoje bilanční tendence a proto jsem v jedný z těch chvil absolutní beznaděje, že je všechno v prdeli, že ráno už nezvládnu vstát a fungovat jako člověk, otevřela archív, kterej jsem na konci loňskýho roku zamkla do pomyslný skříně v domnění, že když sejde z očí, sejde z mysli. Hloupě jsem tehdy uvěřila výtkám, že jsou věci, o kterých bych měla mlčet. Že je pro všechny lepší předstírat, že se něco nestalo, že všichni už beztak zapomněli, že je to všechno jedno a spousty dalších hloupých výmluv, jak přikrášlit minulost. A přitom s každým odstavcem, s každou větou jsem si uvědomovala, jak daleko jsem se dostala, jakou mám kliku, odhodlání, sílu vstát z těch sraček, děj se, co děj. Že nic z toho, co se stalo, nebylo zbytečný a že je úplně, ale fakt úplně jedno, kdo si o mně co pomyslí, protože jedinej relevantní názor na to, jak mám žít, mám jenom já sama. A že sice můžu oblafnout okolí, ale sebe neobelžu. Předstíraná idylka nevydrží navěky, nevydrží dokonce ani půl roku a ten bordel po tom, když to praskne, uklízíš pěkně dlouho.
Sice mi to trvalo čtvrt století, ale furt radši pozdě než nikdy... Jsem jenom člověk, dělám hlouposti, mýlím se a čas od času něco poseru. I když se snažím žít podle svýho nejlepšího přesvědčení, nedokážu se tomu nijak vyhnout. Jasně, že pak pochybuju, jestli to nebo ono bylo správný nebo nutný. Ale s čistým svědomím můžu říct, že se nestydím za to, co kde, jak ani s kým dělám, za to, co říkám, čemu věřím. Nestydím se za svoje pocity, nápady, myšlenky. Za svoji naivitu, bezmyšlenkovitou otevřenost, ani za ty chyby, který jsem udělala. Tohle všechno jsem já, tohle mě formuje v člověka, kterým jsem ráda. Mluvím dřív, než myslím, mluvím, když bych měla mlčet, miluju, brečím, piju, hroutím se, lítám v oblacích, ubližuju, nechávám si ubližovat, omlouvám se, utíkám, učím se. Někdy nevím, co dělat, jak se chovat, kdy přestat, kdy začít. Jsem si ovšem úplně jistá, že teď je ten správnej čas se vrátit a psát dál. Protože můžu.
A taky protože leckterá znuděná píča má radost pitvat moje přešlapy, libovat si v mým tápání a přiživovat rozpory, i když už nám dávno není čtrnáct. Budiž ti přáno, budeš je mít přímo od zdroje. Nahý fotky mám na Instagramech. Pac a pusu. Nebo dvě.
