Nespočítala bych, kolikrát jsem za tenhle večer slyšela, že jsem krásná, nesčetla bych všechny ty chtivý pohledy, letmý doteky, lichotky, mrknutí. Jenže přesto všechno si lehnu do prázdný postele. A tak strašné, strašně moc se děsím, že v ní sama zůstanu. Protože je jedno, kolik těch pohledů, letmých doteků, lichotek a mrknutí bylo. Nakonec jsem jenom vzdálenej sen. A všichni se vrátí domů ke svým skutečným ženám, který možná nejsou snový. Jenže jsou prostě jejich a mnohem skutečnější, hmatatelný, polapitelný, tak trochu ochočený.
Bojím se být sama. Bojím se nechat se tak trochu ochočit. Můžu být stejná a přitom něčí? Musím se změnit, aby si mě někdo vzal, napořád a se vším všudy?
