Prosinec II

"Odvedu si tě k oltáři v dalším životě. Už to neposeru."

Jenže co tenhle život, že jo? Pořád je mi smutno a osamělo. Nemůžu si zvyknout. Včerešek byl báječnej den a večer. A stejně zas v noci bulím sama v posteli.

Hrozně bojuju s tím, komu důvěřovat. Koho se nebát. 2013 je pořád ještě pojem. Měla jsem čistou hlavu a otevřený srdce. Teď mám akorát strach. Pořád. A možná čím dál víc. Naštěstí mám určitou naději, že se to nějak zlomí. Jakkoliv. Naději, co mě nesmí opustit, aby to nebylo úplně v prdeli. Co je to kurva za posranej rok letos?! 2017 je nějaká jako pomsta za předchozí životy? To jsem jako byla Hitler nebo kdo?!

Možná teď trochu víc piju. Někdy tolik, že si úplně všechno nepamatuju. A protože lidi jsou píči, tak budu pít nejspíš ještě víc, dokud mi to nebude úplně jedno. No a ty seš, Iveto, píča jeruzalémská, na zdraví.

Prosinec I

Nespočítala bych, kolikrát jsem za tenhle večer slyšela, že jsem krásná, nesčetla bych všechny ty chtivý pohledy, letmý doteky, lichotky, mrknutí. Jenže přesto všechno si lehnu do prázdný postele. A tak strašné, strašně moc se děsím, že v ní sama zůstanu. Protože je jedno, kolik těch pohledů, letmých doteků, lichotek a mrknutí bylo. Nakonec jsem jenom vzdálenej sen. A všichni se vrátí domů ke svým skutečným ženám, který možná nejsou snový. Jenže jsou prostě jejich a mnohem skutečnější, hmatatelný, polapitelný, tak trochu ochočený. 

Bojím se být sama. Bojím se nechat se tak trochu ochočit. Můžu být stejná a přitom něčí? Musím se změnit, aby si mě někdo vzal, napořád a se vším všudy?